Apollo 13 bylo sedmým pilotovaným letem programu Apollo a patá mise k Měsíci. Na svou cestu se vydala 11. dubna 1970. Jejím velitelem byl první čtyřnásobný astronaut, Jim Lovell. Posádku tvořili dva nováčci, pilotem velitelského modulu byl John Swigert, pilotem lunárního modulu byl Fred Haise. V rámci této posádky se uskutečnila řada různých personálních výměn. Původní posádku měla nejprve tvořit trojice Cooper, Eisele, Mitchell, kteří si již odsloužili zálohu Apolla 10 a podle tehdejších zvyklostí se měli o tři mise dále stát posádkou hlavní. Jenže Gordon Cooper i Donn Eisele měli oba škraloupy u svých nadřízených, takže byli oba z nominace vyřazeni. Nahradit je měla trojice Shepard, Roosa, Mitchel, ovšem toto se zase nelíbilo vedení NASA, kterému se zdálo, že Alan Shepard neměl po svém dlouholetém vyřazení z oddílu astronautů dost času na výcvik a rozhodla se pro misi Apolla 13 použít záložní posádku Apolla 11. Ta fungovala ve složení Lovell, Mattingly a Haise. Tato posádka se spolu připravovala řadu měsíců a vše vypadalo v pořádku až do počátku měsíce dubna, kdy se člen záložní posádky Charles Duke nakazil od svých dětí zarděnkami. Rychlá kontrola všech astronautů zjistila, že pilot velitelského modulu Thomas Mattingly tuto nemoc v dětství neprodělal. Zvažovala se řada variant, ale nakonec vyhrála ta nejjednodušší, ze záložní posádky byl do té hlavní přeřazen John Swigert. Jednalo se o druhou misi v programu Apollo, která se nepřibližovala k Měsíci po trajektorii volného návratu, ale po hybridní. Ta měla sice výhodu, že umožnovala větší výběr přistávacích oblastí, ale zase v případě potíží neumožňovala návrat na Zemi v případě problémů jen pouhým obletem Měsíce. Bylo nutno zapojit raketový motor. Prvních 55hodin probíhal let bez problémů, tehdy senzory ve vodíkové nádrži servisního modulu ukázaly nízký tlak. Jednalo se o běžný a očekávaný fakt, který se řídící středisko rozhodlo vyřešit tím, že vydalo pokyn, aby astronaut Jack Swigert zapnul ohřev a promíchávání i nádrží s kyslíkem. A tak se i stalo. Ihned byly naměřeny anomálie, které později signalizovali, že vše neprobíhá jak má. Jak celá událost pokračovala, s tím vás seznámí ředitel Hvězdárny v Rokycanech a Plzni, pan Lumír Honzík.
Štítek ‘Lumír Honzík’
Lumír Honzík – Projekt Lunochod (27.11.2020)
Jak již bývá zvykem, s novým týdnem přecházíme i k dalším tématům kosmického průzkumu, tentokrát opustíme kosmické dálavy a zaměříme svou pozornost na druhý nejjasnější objekt pozemské oblohy, kterým je jednoznačně Měsíc. Od počátku 60. let se o toto těleso zajímaly dvě největší kosmické velmoci – USA a SSSR. Jak čas ukázal, vyhlášenou soutěž o první přistání člověka na Měsíci vyhráli Američané. Ale přesto se Sovětům podařilo několik úspěšných zářezů, které sice světová veřejnost tak dobře neoceňovala, ale odborníci nad nimi rozhodně nemávli rukou. Sovětským raketovým odborníkům a konstruktérům se totiž povedlo i v této době povedlo získat zajímav8 prvenství. Nejprve v září 1970 zamířila k Měsíci sonda Luna 16, která provedla první automatický odběr vzorků měsíční půdy a vrátila se s nimi na Zemi. Další prvenství získal Sovětský Svaz o dva měsíce později, když se na špici rakety Proton vydala do vesmíru sonda Luna 17. Celý svět se domníval, že se bude jednat o další odběr měsíčního kamene, ale realita byla jiná. Až po přistání sondy se ukázalo, že na povrch jiného tělesa bylo poprvé v dějinách dopraveno vozidlo vybavené vlastním pohonem, Lunochod 1. Teprve srpnu 1971 se na povrch Luny dostal i rover americký, který sem přivezlo Apollo 15. O těchto i dalších vozidlech, které se proháněly po povrchu Měsíce či Marsu nám v dnešní přednášce povypráví ředitel Hvězdárny v Rokycanech a Plzni, pan Lumír Honzík.