Štítek ‘V kůži astronauta’

Milan Halousek – Česká stopa ve vesmíru (13.5.2020)

Dnes se opět vrátíme k programu Mobilního planetária, které pro nás v celé loňské jaro v době pandemie COVIDU-19 připravoval známý popularizátor kosmonautiky, pan Milan Halousek. Téma, které jsem vybral, se bude týkat české stopy ve vesmíru. Začneme, jak se sluší a patří, stopou nejvýraznější. Tu udělal první československý kosmonaut Vladimír Remek, který se v březnu roku 1978 na palubě lodi Sojuz-28 na několikadenní pobyt na orbitální stanici Saljut-6. Jednalo se o prvního kosmonautika z jiné země než USA či SSSR, který se dostal na oběžnou dráhu. Návratová kabina kosmické lodi Sojuz-28 je dodnes k vidění v muzeu ve Kbelích. Když byla řeč o Vladimíru Remkovi, nelze nevzpomenout ani na jeho náhradníka, kterým tehdy byl Oldřich Pelčák. Více občanů Česka se do vesmíru nepodívalo. I tak však se však našla na oběžné dráze řada dalších osob, u kterých lze vystopovat české kořeny. Za všechny bych rád zmínil Eugena Cernana, velitele Apolla-17, který se v prosinci jako poslední pozemšťan procházel po měsíčním povrchu. V dnešní přednášce budou připomenuty i české či československé sondy, zde je nutno opět připomenout Magion či nejnovější VZLUSAT-1. Řeč přijde samozřejmě i na české přístroje na sondách jiných států a že jich nebylo málo. Opět za všechny zmíním pouze sondy Vega-1 a 2, které se v polovině 80. let vydaly k Halleyově kometě.

Milan Halousek – Hubblův vesmírný teleskop (3.6.2020)

Hubblův vesmírný dalekohled krouží na oběžné dráze už od roku 1990. Vynesl jej sem raketoplán Discovery v rámci mise STS-31 v dubnu roku 1990. Už za několik týdnů se však ukázalo, že tento úžasný dalekohled má obrovský problém, jeho primární zrcadlo bylo špatně vybroušeno. Je ironií osudu, že pro tento vesmírný teleskop byla broušena zrcadla tři, ty dvě, které zůstaly na Zemi byly vybroušeny správně. Nebýt faktu, že teleskop byl navržen jako servisovatelný, jednalo by se prakticky o neřešitelný problém. Pro jeho opravu se zvažovala řada možností včetně toho, že by byl teleskop dopraven na Zemi a zde došlo k výměně zrcadla. Nakonec bylo vybráno takové řešení, že se přesně zjistila vada, kterou primární zrcadlo má a vyrobilo se zařízení s opačnou optickou vadou. V prosinci roku 1993 odstartovala mise STS-61, která měla za úkol dalekohled opravit. K hlavním opravám této mise patřila výměna širokoúhlé planetární kamery 1 za typ 2, který měl v sobě již zabudovanou korekční optiku a pro mimoosové přístrojové pozice byl použit COSTAR. Po této misi, která dokázala dalekohled opravit následovali ještě 4 další servisní mise, poslední z nich pak přišla na řadu v roce 2009. Nejen o servisních misích bude dnes hovořit pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta. 

Milan Halousek – Pohledy na planetu Zem z vesmíru (5.5.2020)

Dnes budeme pokračovat v tématu, kterým jsme tento týden začali, tedy dálkovým průzkumem Země. A protože dnešní záznam má jiného přednášejícího, opět začneme od začátku. Podíváme se, jak vypadaly první fotky naší Země zachycené v druhé polovině 40. let 20. století. Jak se pak postupně zlepšovala zobrazovací a záznamová technika, lepšily se i fotografie. Tématem dnešních fotografií ale nebude jen samotná naše Země, ale připojí se k ní občas i její věrný souputník Měsíc. Na svém počátku nám kosmonautika nabízela jen pohledy na malé výseky naší planety, ale už v 60. letech jsme získali první snímky celé zeměkoule. Nějakou dobu samozřejmě platilo, že člověk získává lepší fotografie než automatická sonda, ale toto klišé už dávno padlo a nejnovější špionážní sondy KH-11 5. generace dokáží na zemském povrchu zachytit neuvěřitelné podrobnosti. Dnešní přednášku berte i jako představení krásy naší planety z oběžné dráhy. Ať už se totiž budeme dívat na přírodní útvary, pole, moře či města, vypadají nádherně. O fotografování naší Země dnes pohovoří pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta. Mimochodem, už řadu týdnů opět na našem serveru vychází seriál Thomasův fotokoutek, kde si můžete každý týden kochat záběry, které udělal evropský astronaut Thomas Pesquet. 

Milan Halousek – Krtek (8.5.2020)

Když jsme s Dušanem tento server rozjížděli, cílem bylo nasdílet divákům a zájemcům o kosmonautiku všechna možná dostupná videa. Vyskytly se zde přednášky hodně technické a vědecké, které byly určeny jen úzkému okruhu diváků, našly se zde i přednášky určené široké veřejnosti, ale lze jednoznačně říct, že jen malá část z nich byla primárně určena dětem. Do této kategorie však spadá přednáška dnešní. Dle webových stránek autora je tato přednáška určena dětem od mateřské školy až přibližně do deseti let. Osobně se domnívám, že to je poměrně vhodný věk, kdy jindy podnítit zájem dětí o vesmír a kosmonautiku? Kde však celá historie vznikla a jak se stalo, že se do vesmíru vydal krtek, tedy dětská postavička nakreslená Zdeňkem Milerem? Odpověď je poměrně snadná, Cherchez la femme, tedy za vším hledej ženu. Paní Indira Devi Feustel, manželka amerického astronauta Andrew Feustela má předky, kteří pochází ze Znojma a když se Andrew chystal na svůj první let do vesmíru, požádala ho, aby do vesmíru vzal sebou něco, co by připomínalo Českou Republiku. Tak se stalo, že při misi STS-125 se do vesmíru dostala slavná sbírka Jana Nerudy Písně kosmické. Pro své dvě další mise, které Andrew absolvoval, už si vzal na palubu legendární postavičku. O krtečkovi nám ve své přednášce povypráví pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta.

Milan Halousek – Program Apollo (12.5.2020)

Dnes si zase po kratší době zavzpomínáme na asi nejkrásnější dobrodružství lidstva, které v 60. a na počátku 70. letech 20. století podnikla americká NASA. Tehdy v rámci programu Apollo dokázala dostat do blízkosti Měsíce celkem 24 osob, z nichž 12 následně otisklo do měsíčního povrchu svou stopu. Do vesmíru se během měsíčních výprav dostalo celkem 11 pilotovaných kosmických lodí, z nichž každá měla své místo. Apollo 7 odzkoušelo na nízké oběžné dráze Země kosmickou loď na oběžné dráze. Už další pilotovaná mise, Apollo 8, zamířila mnohem dál. Těsně před vánocemi se vypravila až k Měsíci, vstoupila na jeho oběžnou dráhu a pořídila řadu fotografií, které pomohly připravit první pilotované přistání. Mise Apolla 9 se opět odehrávala jen na oběžné dráze Země, měla však náročný a důležitý úkol, odzkoušet lunární modul v jeho přirozeném prostředí, ve vakuu. Apollo 10 bychom mohli nazvat velkou generálkou, kromě samotného přistání odzkoušeli všechny kroky, které o 2 měsíce podnikla posádka Apolla 11, které již v červenci 1969 na povrchu přistálo. Apollo 12 mělo demonstrovat, že lunární modul dokáže přistát velice přesně, jeho cílem byla sonda Surveyor 3. Apollo 13 bylo příběhem záchrany téměř odepsané mise. Další posádka poprvé dopravila na měsíční povrch vozík. Následující tři posádky, tedy Apolla 15-17 byly ty, které na měsíčním povrchu jezdila v roveru a vykonaly největší díl vědeckých výzkumů. Z nich paradoxně český čtenář zná hlavně posádku posledního Apolla, kterému velel Eugene Cernan, Američan s českými kořeny. O programu Apollo nám povypráví pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta.

Milan Halousek – Orbitální stanice, vesmírné laboratoře (8.4.2020)

Pomalinku se nám krátí seznam nezveřejněných přednášek, přesto jich pořád ještě pěkných pár zbývá. A jaké téma jsme zvolili tentokrát? Jsou jimi orbitální laboratoře a vědecké stanice. Od počátku kosmonautiky vědci všech oborů snili o tom, že by chtěli svá měření a výzkum provádět na oběžné dráze. Než však bylo možno k tomuto kroku přikročit, bylo nutno při prvních letech kosmonautů zjistit, zda může člověk smysluplně pracovat na oběžné dráze ve stavu mikrogravitace. Obě hlavní kosmické velmoci, tedy Spojené Státy a Sovětský Svaz přišli na to, že člověk v tomto prostředí může fungovat, nezblázní se a dokonce může vykonávat činnost i mimo svou kosmickou loď. Jako první dopravili na oběžnou dráhu orbitální stanici Sověti. Stalo se tak v rámci programu Saljut. Psal se počátek 70. let a fakticky šlo o další nevyhlášený souboj s Američany, kteří se pomalu chystali k vypuštění své stanice Skylab. Ten však byl jen jeden, zato Saljutů zavítalo na oběžnou dráhu celkem 7. Zvlášť poslední dva je nutno zvlášť vyzdvihnout, protože díky nim se na oběžnou dráhu poprvé dostali i občané jiných států než SSSR či USA. Na program Saljut navázala první modulární stanice světa, kterou byl Mir. Dá se říct, že na těchto stanicích se naučili Sověti/Rusové dlouhodobě pobývat na oběžné dráze a počátkem 90. let začali tyto zkušenosti předávat i Američanům. Již tehdy však začal vznikat program Mezinárodní vesmírné stanice ISS, která již nad našimi hlavami krouží od roku 1998. O orbitálních stanicích nám povypráví pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta.

Milan Halousek – Houstone, máme problém (21.4.2020)

A máme tu další přednášku z přednáškového cyklu V kůži astronauta. V té dnešní se podíváme na jednu z nejúspěšnějších „neúspěšných” misí světové kosmonautiky. Jedná se o sedmou pilotovanou misi programu Apollo, pátou misi k Měsíci a třetí, která měla na jeho povrchu přistát. Ano, opravdu bude řeč o misi Apollo 13, které se v dubnu roku 1970 vydalo směrem k Měsíci. Tomuto tématu jsme se v našem cyklu věnovali už dvakrát, poslední březnový den se mu věnoval pan Lumír Honzík a v květnu o něm hovořil Mgr. Petr Zelený.  Dnes nám osudy astronautů Jima Lovella, Johna Swigert a Freda Haise představí pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Řeč bude určitě o tom, jak pouhých několik dní před startem došlo na poslední chvíli k výměně Thomase Mattinglyho za Johna Swigerta, rozebereme si i příčiny havárie, které vedly k explozi kyslíkové nádrže, která vážným způsobem poškodila servisní modul lodi Apollo a málem způsobila smrt celé posádky. Tu se naštěstí podařilo odvrátit velkou řadou improvizací a nouzových scénářů, díky nimž se celá posádka dostala v pořádku domů.