Štítek ‘ESA’

Miroslav Havránek – Dalekohled Jamese Webba (11.06.2021)

Na zemském povrchu už od počátku 17. století konstruují astronomové větší a větší dalekohledy, aby s nimi mohli lépe pozorovat vesmír. Tento trend dosahuje svého maxima v 21. století, kdy se staví teleskopy, které budou mít průměr zrcadla několik desítek metrů. Dalekohledy na zemském povrchu jsou ale limitovány propustností zemské atmosféry. Pokud astronomové chtějí pozorovat vesmír ve vlnových délkách, které zemská atmosféra nepropouští, nemají jinou možnost, než dopravit tyto teleskopy na oběžnou dráhu. Tím nejslavnějším dalekohledem, který na oběžné dráze slouží již více než 30. let je Hubblův vesmírný dalekohled (HST). Už řadu let se však plánuje vypuštění jeho nástupce, který se nazývá dalekohled Jamese Webba (JWST). Nebude mít však za cíl nahradit jej zcela, svá pozorování bude totiž provádět primárně v infračervené oblasti. Oproti HST však JWST bude mít větší průměr primárního zrcadla. Zatímco HST se dodnes pyšní zrcadlem o průměru 2,4m, zrcadlo pro JWST bude mít 6,5m. Dalekohled také není produktem jedné země, ale při jeho konstrukci se spojily hned tři kosmické agentury: americká NASA, evropská ESA a Kanadská kosmická agentura. Přístroj v hodnotě téměř deseti miliard amerických dolarů by se měl do vesmíru vydat v polovině prosince letošního roku a vynesen bude evropskou raketou Ariane 5 ECA. V přednášce nám jej blíže představí Ing. Miroslav Havránek, MSc, PhD., který v současnosti pracuje na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské na pražském ČVUT, kde vyvíjí křemíkové detektory pro upgrade experimentu ATLAS.

Ondřej Santolík – Připravované přístroje pro sondy JUICE a ExoMars (19.3.2017)

Pondělní přednáška nám přinesla povídání o Hubblově vesmírném dalekohledu, který na oběžné dráze pracuje více než třicet let a počítá se, že bude svou činnost v blízké době končit. Naproti tomu tématem dnešní přednášky budou sondy, které se na svou pouť vesmírem teprve vydají. Půjde o JUICE, kterou plánuje evropská kosmická agentura ESA a ExoMars 2022, což je společný projekt ESA a ruské kosmické agentury Roskosmos. Na obou sondách se budou podílet i čeští vědci. Přednášejícím, který o tomto tématu bude mluvit, je pan prof. RNDr. Ondřej Santolík, Dr., který je vedoucím oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Také pedagogicky působí na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Abychom však lépe rozuměli tomu, jaký bude český podíl na obou sondách, nejprve si popovídáme o hvizdech a podobných jevech v magnetosféře. Jde o nízkofrekvenční elektromagnetické vlny, které vznikají v kanálech blesků, při magnetických bouřích a polárních zářích. Poté už přikročíme k sondám samotným. Obě se mají vydat na svou pouť v roce 2022. Každá však zamíří jinam, ExoMars 2022, poputuje k Marsu a cílem sondy JUICE bude Jupiter a jeho měsíce. Rozdílné budou i jejich nosiče, ExoMars se na svou pouť vydá raketou Proton a JUICE vynese Ariane 5. Přednáška vznikla v rámci Semináře z Astrobiologie.

Milan Halousek – Hubblův vesmírný teleskop (3.6.2020)

Hubblův vesmírný dalekohled krouží na oběžné dráze už od roku 1990. Vynesl jej sem raketoplán Discovery v rámci mise STS-31 v dubnu roku 1990. Už za několik týdnů se však ukázalo, že tento úžasný dalekohled má obrovský problém, jeho primární zrcadlo bylo špatně vybroušeno. Je ironií osudu, že pro tento vesmírný teleskop byla broušena zrcadla tři, ty dvě, které zůstaly na Zemi byly vybroušeny správně. Nebýt faktu, že teleskop byl navržen jako servisovatelný, jednalo by se prakticky o neřešitelný problém. Pro jeho opravu se zvažovala řada možností včetně toho, že by byl teleskop dopraven na Zemi a zde došlo k výměně zrcadla. Nakonec bylo vybráno takové řešení, že se přesně zjistila vada, kterou primární zrcadlo má a vyrobilo se zařízení s opačnou optickou vadou. V prosinci roku 1993 odstartovala mise STS-61, která měla za úkol dalekohled opravit. K hlavním opravám této mise patřila výměna širokoúhlé planetární kamery 1 za typ 2, který měl v sobě již zabudovanou korekční optiku a pro mimoosové přístrojové pozice byl použit COSTAR. Po této misi, která dokázala dalekohled opravit následovali ještě 4 další servisní mise, poslední z nich pak přišla na řadu v roce 2009. Nejen o servisních misích bude dnes hovořit pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta. 

Petr Kulhánek – Sluneční vítr (1.4.2021)

První den měsíce dubna máme všichni spojený s aprílem a našim cílem je hlavně ničemu nevěřit a pro jistotu brát všechno s rezervou. Najdou se však výjimky, které je možno vážně brát. Mezi ně patří i tato přednáška, kterou letos na půdě Fakulty elektrotechnické ČVUT pronesl prof. RNDr. Petr Kulhánek, známý popularizátor přírodních věd a zejména pak fyziky. Jako téma si vybral sluneční vítr, což je proud částic vycházejících ze Slunce a pohybující se velmi vysokou rychlostí. Na tomto místě je možno si položit poměrně snadnou otázku? A je to vůbec něco, co by mě mělo zajímat a můžu to vůbec někdy nějak vidět? Odpověď je také poměrně prostá, rozhodně ano, sluneční vítr způsobuje na zemském povrchu například polární záře či poruchy příjmu na krátkých vlnách. Chování a zkoumání naší centrální hvězdy je taktéž něco, čemu se již řadu desetiletí věnují největší kosmické agentury. Ke studiu Slunce byly mimo jiné vypuštěny sondy Ulysses, Hinode, Genesis, SOHO, Stereo A, Stereo B, SDO. Jednou z nejnovějších je pak i sonda Parker Solar Probe, která byla v roce 2018 vypuštěna na raketě Delta IV Heavy. Mimochodem, o této sondě i jejím startu bude v přednášce řeč.

Vojtěch Blažek – Dálkový průzkum Země (14.10.2020)

V dnešní přednášce zabrousíme směrem, o kterém jsme tu již častokrát hovořili, ale nikdy jsme se mu nevěnovali podrobněji. Řeč bude o dálkovém průzkumu Země. Počátky této činnosti se dají vysledovat už v 19. století a vyskytly se velmi brzy po vynálezu fotografie. Průkopníkem v tomto oboru se stal slavný francouzský vzduchoplavec a fotograf Nadar svými fotografiemi Paříze z roku 1858. S tím, jak se dostávaly do vzduchu čím dál dokonalejší fotografické přístroje a balóny, vzducholodě či letadla dosahovaly větších výšek se nám samozřejmě dařilo získávat lepší představu o skutečné tváři naší Země. Letecké snímkování pak zaznamenalo svůj boom v obou světových válkách či dalších válečných konfliktech. Nového rozměru pak bylo dosaženo s nástupem kosmonautiky. Dálkový průzkum Země je totiž metodou, jak získávat řadu zajímavých informací o jevech na povrchu, bez nutnosti fyzického kontaktu. Údaje takto získané využívají civilní osoby, vědci i vojáci. Asi si dokážete představit sami, že tyto údaje se dají používat při tvorbě map, v geologii, v zemědělství, či při pátrání po raketových střelnicích. Údaje z těchto družic ale používají i archeologové, když pomocí nich vyhledávají staré a neznámé památky. O celé problematice nám blíže pohovoří pan Mgr. Vojtěch Blažek, z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity.

Petr Kulhánek – Byl Velký třesk? (13.4.2017)

Pokud se řekne kosmonautika, jako první člověka asi napadnou pilotované mise. Když bude dál přemýšlet, vzpomene si i na bezpilotní zásobovací lety či na starty družic na oběžnou dráhu. Značná část těchto sond je provozována komerčními firmami. Přesto se najdou i takové sondy, které nemají za svůj primární cíl finanční zisk, ale spíše lidské poznání. Mezi ně patří i ty, které ve své přednášce zmíní dnes prof. RNDr. Petr Kulhánek, známý popularizátor přírodních věd a zejména pak fyziky. Ten se v dnešní přednášce rozhodl zabývat okamžikem počátku našeho vesmíru, kterému se říká Velký třesk. Tato teorie však neměla vůbec lehký život. Ani v polovině minulého století nebyla stále obecně přijímána a to i přes důkazy, které byly v té době k dispozici, myslím tím Hubblův zákon rozpínání. Na další důkazy se pak muselo čekat až do 60. let, kdy Arno Penzias a Robert Wilson náhodně objevili předpovězené reliktní záření. Objev to byl úžasný, oba za něj získali v roce 1978 Nobelovu cenu. Přesto na zapojení kosmonautiky do tohoto oboru se muselo ještě nějaký čas čekat. Teprve v roce 1989 se do vesmíru dostala první specializovaná kosmologická sonda COBE, její mise trvala 4 roky. Na jejího pokračovatele jsme si museli pak počkat do roku 2001, kdy se do vesmíru vydala sonda WMAP. Ta pracovala na oběžné dráze celých 9 let. Ještě než byl její provoz v roce 2010 ukončen, dočkala se svého nástupce. Ten již nepocházel z dílny NASA, ale vypustila jej evropská ESA pod jménem Planck. Nejen o těchto družicích a výsledcích jejich měření bude pan profesor mluvit. Přednáška byla pronesena na půdě Hvězdárny a planetária Brno.

Michal Václavík – Pilotované lety za nízkou oběžnou dráhu (5.5.2017)

Ve středeční přednášce jsme se podívali na pilotované kosmické lodi, které Spojené státy vyvíjely v prvním desetiletí 21. století. Dvě z nich, Crew Dragon a Starliner byly určené pro dopravu posádek. O těchle lodích dnes řeč však nebude, spíše se podíváme na tu třetí, kterou pro NASA staví firma Lockheed Martin, jedná se o loď Orion. Ta je určena k tomu, aby mohla dopravovat astronauty i mimo oběžnou dráhu naší Země. Dnešní přednáška se skládá ze dvou částí. V té první nám bude představena Mezinárodní kosmická stanice ISS. Již dvě desetiletí se na její palubě odehrávají úžasné vědecké experimenty. Poté už přednášející přejde k druhé části, ve které se zaměří více na budoucnost a ukáže nám, jakým směrem se bude kosmonautika ubírat v příštích desetiletích. Hlavní slovo zde bude mít samozřejmě americká NASA, která plánuje v blízkosti Měsíce vybudovat novou částečně obydlenou kosmickou stanici Gateway. Na její výstavbu nebude však sama, přibrala k tomu osvědčené mezinárodní partnery. Jak vypadal koncept stanice v roce 2017? Bude nějaký rozdíl ve výzkumu na ISS a na stanici Gateway? Na tyto a další otázky nám odpoví dnešní přednášející, kterým je Ing. Michal Václavík, pracovník České kosmické kanceláře. Přednáška pochází z přednáškového cyklu Pátečníků. Pokud se týká přednášky, samozřejmě díky času mírně zastarala.  Pokud se týká termínů, u těch je to nejsnadnější, prostě se posunuly na časové ose doprava, jak to ostatně v kosmonautice bývá obvyklé. Od vydání přednášky se také upravil i koncept stanice a řada dalších detailů. V žádném případě se však nezměnil cíl, pro který je plánováno vybudování této stanice v kosmickém prostoru mimo ochranný štít zemské iono a magnetosféry. 

Petr Zelený – Všechno na Mars (26.5.2021)

Až do poloviny dvacátého století mohli astronomové zkoumat Sluneční soustavu a vlastně celý vesmír pouze prostřednictvím dalekohledů. Až teprve příchod kosmonautiky se vše změnilo. První sondy začaly zkoumat jiná kosmická tělesa postupně, dá se říct, že dle jejich dostupnosti a vzdálenosti od Země. Rozjel se také kosmický závod, která ze dvou hlavních kosmických velmocí dopraví k danému tělesu první sondu či přistane na jeho povrchu. Jako první přišel na řadu Měsíc, do jehož blízkosti se jako první dostala sovětská sonda Luna-1. Dalším tělesem, o které se svedla velká bitva, byla Venuše. První průlet okolo ní zaznamenali Američané a to už v roce 1962, úspěšnou sondou byl Mariner-2. Prvního úspěšného dosednutí na povrch jiné planety však musel počkat až do roku 1970, kdy se to podařilo sondě Veněra-7. Poté už přišel na řadu Mars. První úspěšný průlet okolo Marsu zaznamenali opět Američané a to v roce 1964, úspěšnou sondou byl Mariner-4. V roce 1971 si poté Sověti připsali na seznam svých prvenství první zásah povrchu Marsu při misi Mars-2. Posledního prvenství se dočkali při misi Mars-3, kdy se jejich lander dostal na povrch planety, ale po necelých 2 minutách se odmlčel. Toto prvenství se však často nepočítá a za první úspěšný lander, který pracoval na povrchu Marsu, se považuje až dvojice sond Viking 1 a 2 americké NASA, které přistáli na povrchu v roce 1976 a vydržely zde pracovat několik let. Od té doby až do roku 2021 byl povrch Marsu doménou americké kosmonautiky. Celou historii průzkumu Marsu vám ve své přednášce představí pan Mgr. Petr Zelený, odborný pracovník Hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kde i tato přednáška vznikla. 

Marek Skarka – Exoplanety z vesmíru (26.11.2020)

O tom, kolik je vidět na obloze planet, měli starověcí astronomové úplně jasno. No, počítejte sami se mnou, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Je to tak, stačili by vám prsty jedné ruky.  A tento údaj se do 18. století v podstatě nezměnil. Až v roce 1781 objevil britský astronom William Herschel planetu Uran. Na sedmou planetu jsme pak čekali až téměř do poloviny století následujícího, když nejprve dva astronomové nezávisle na sobě spočítali, že by měla existovat planeta další. Tu objevil v září roku 1846 Johann Galle. Byla pojmenována Neptun. Za osmou pozorovatelnou planetu bylo pak dlouhá desetiletí považováno Pluto, než bylo administrativním rozhodnutím z tohoto seznamu v roce 2006 vyřazeno. Astronomové také předpokládali, že i kolem jiných hvězd by se měly nacházet planety. Ale až do konce 80. let 20. století se jednalo spíše jen o odhady. První nalezená a všeobecně uznávaná exoplaneta se datuje do roku 1992. Od té doby se s jejich objevy jakoby roztrhl pytel. Pro jejich detekci se používá řada metod, patří sem metoda radiálních rychlostí, mikročočky, transity aj. Do pozorování a detekce exoplanet se zapojily i kosmické sondy. Ty měly pozorování exoplanet z počátku jen jako jeden ze svých úkolů, ale postupem času se začaly budovat i družice specializované. V dnešní přednášce bude řeč o výsledcích pozorování Hubblova vesmírného dalekohledu a o měření družic Spitzer, COROT, Kepler, TESS, Cheops či Gaia. A zmíněny budou i družice plánované, tedy JWST, Plato či Ariel. Přednášejícím bude Mgr. Marek Skarka PhD. z astronomického ústavu Akademie věd ČR.

Matej Poliaček – Ľudia vo vesmíre – súčasnosť a budúcnosť (31.03.2021)

Od počátku kosmonautiky je pozornost všech diváků a příznivců kosmonautiky upřena směrem vzhůru, na ty osoby, které na palubách kosmických lodí překonávají různé rekordy, provádí pokusy, vystupují z útrob lodí na povrch stanice, či kladou svou vlastní nohu na povrch Měsíce, tedy na astronauty samotné. Všechny tyto osoby si tu pozornost zaslouží, protože ony jsou těmi, co musí tyto úkony vykonat. Zároveň ale astronauté tvořili a vždy tvoří špičku ledovce mezi těmi, kteří se podíleli na tom, aby onen čin mohl být ve vesmíru vykonán. Zde mám rozhodně na mysli všechny ty, kteří vyvinuli a postavili kosmickou loď, či raketu. Ale pak je tu ještě další řada lidí, bez kterých by kosmonaut byl někdy doslova slepý a hluchý. Jde o středisko řízení letů, kde za obrazovkami řady monitorů sedí pracovníci a pečlivě sledují činnost kosmické lodi či stanice. Od prosince 2020 je jednou z těchto osob i MSc. Matej Poliacek, zaměstnanec German Aerospace Center (DLR), který je jedním z letových kontrolorů centra řízení provozu evropského modulu Columbus. Přednáška byla proslovena před několika dny na youtube kanále Fakulty matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě.