O tom, kolik je vidět na obloze planet, měli starověcí astronomové úplně jasno. No, počítejte sami se mnou, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Je to tak, stačili by vám prsty jedné ruky. A tento údaj se do 18. století v podstatě nezměnil. Až v roce 1781 objevil britský astronom William Herschel planetu Uran. Na sedmou planetu jsme pak čekali až téměř do poloviny století následujícího, když nejprve dva astronomové nezávisle na sobě spočítali, že by měla existovat planeta další. Tu objevil v září roku 1846 Johann Galle. Byla pojmenována Neptun. Za osmou pozorovatelnou planetu bylo pak dlouhá desetiletí považováno Pluto, než bylo administrativním rozhodnutím z tohoto seznamu v roce 2006 vyřazeno. Astronomové také předpokládali, že i kolem jiných hvězd by se měly nacházet planety. Ale až do konce 80. let 20. století se jednalo spíše jen o odhady. První nalezená a všeobecně uznávaná exoplaneta se datuje do roku 1992. Od té doby se s jejich objevy jakoby roztrhl pytel. Pro jejich detekci se používá řada metod, patří sem metoda radiálních rychlostí, mikročočky, transity aj. Do pozorování a detekce exoplanet se zapojily i kosmické sondy. Ty měly pozorování exoplanet z počátku jen jako jeden ze svých úkolů, ale postupem času se začaly budovat i družice specializované. V dnešní přednášce bude řeč o výsledcích pozorování Hubblova vesmírného dalekohledu a o měření družic Spitzer, COROT, Kepler, TESS, Cheops či Gaia. A zmíněny budou i družice plánované, tedy JWST, Plato či Ariel. Přednášejícím bude Mgr. Marek Skarka PhD. z astronomického ústavu Akademie věd ČR.
Štítek ‘JWST’
Martin Topinka – James Webb Space Telescope (JWST) – větší a lepší stroj času (27.11.2020)
Dnešní týden prozatím zakončíme představování dalekohledů na oběžné dráze. Léta, kdy astronomům stačily k pozorování vesmíru pozemní dalekohledy, skončila se začátkem kosmonautiky. Už v 60. letech se vydávaly na oběžnou dráhu první teleskopy. Na ruské straně to byly družice Proton 1-4 a na americké straně pak šlo o družice OAO. Jak šel čas, družice se vylepšovaly, na americké straně se jednalo hlavně o 4 družice z programu Velkých observatoří, z nichž nejznámější je pak jednoznačně Hubblův vesmírný dalekohled (HST). Ale i jeho dny i sláva se pomalu chýlí ke konci, proto již v polovině 90. let byl zahájen vývoj jeho nástupce. Nejde však o nástupce v pravém slova smyslu. Vesmírný dalekohled Jamese Webba není totiž určen ke sledování oblohy ve viditelné oblasti elektromagnetického spektra, ale v oboru infračerveném. Na rozdíl od HST nebude také umístěn na nízké oběžné dráze, ale v bodě L2 soustavy Země-Slunce. Dalekohled Jamese Webba nám ve své přednášce představí Dr. Martin Topinka PhD, který pracuje na Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Masarykovy univerzity v Brně. Přednáška byla pronesena v rámci Noci vědců.
Pavol Valko – Veda a vesmír, resp. veda vo vesmíre
Dnes dokončíme návštěvu slovenské popularizace kosmonautiky. Podíváme se na to, jak kosmické sondy v minulosti i současnosti pomáhají astronomům zkoumat vesmír. Toto zkoumání se provádí hlavně v elektromagnetického záření a teprve v poslední době se začínáme do vesmíru dívat i prostřednictvím gravitačních vln. Elektromagnetické spektrum zahrnuje záření všech možných vlnových délek. Podle zkracující se vlnové délky rozeznáváme následující druhy: radiové, infračervené, optické, ultrafialové, rentgenové a záření gama. Pro tyto obory je nutno postavit specializované družice, které posléze mohou zkoumat okolní prostředí. Doc. RNDr. Pavol Valko, PhD. se nám pokusí tyto družice ve své přednášce představit.