Pomalinku se nám krátí seznam nezveřejněných přednášek, přesto jich pořád ještě pěkných pár zbývá. A jaké téma jsme zvolili tentokrát? Jsou jimi orbitální laboratoře a vědecké stanice. Od počátku kosmonautiky vědci všech oborů snili o tom, že by chtěli svá měření a výzkum provádět na oběžné dráze. Než však bylo možno k tomuto kroku přikročit, bylo nutno při prvních letech kosmonautů zjistit, zda může člověk smysluplně pracovat na oběžné dráze ve stavu mikrogravitace. Obě hlavní kosmické velmoci, tedy Spojené Státy a Sovětský Svaz přišli na to, že člověk v tomto prostředí může fungovat, nezblázní se a dokonce může vykonávat činnost i mimo svou kosmickou loď. Jako první dopravili na oběžnou dráhu orbitální stanici Sověti. Stalo se tak v rámci programu Saljut. Psal se počátek 70. let a fakticky šlo o další nevyhlášený souboj s Američany, kteří se pomalu chystali k vypuštění své stanice Skylab. Ten však byl jen jeden, zato Saljutů zavítalo na oběžnou dráhu celkem 7. Zvlášť poslední dva je nutno zvlášť vyzdvihnout, protože díky nim se na oběžnou dráhu poprvé dostali i občané jiných států než SSSR či USA. Na program Saljut navázala první modulární stanice světa, kterou byl Mir. Dá se říct, že na těchto stanicích se naučili Sověti/Rusové dlouhodobě pobývat na oběžné dráze a počátkem 90. let začali tyto zkušenosti předávat i Američanům. Již tehdy však začal vznikat program Mezinárodní vesmírné stanice ISS, která již nad našimi hlavami krouží od roku 1998. O orbitálních stanicích nám povypráví pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta.

Další podobné přednášky

Tomáš Přibyl – Kotrmelce vesmírné spolupráce (21.5.2014) Milan Halousek – Houstone, máme problém (21.4.2020) Vít Straka – Mezinárodní vesmírná stanice – čím dál otevřenější brána do vesmíru (21.11.2013) Milan Halousek -Život na Mezinárodní kosmické stanici (8.4.2020)