Štítek ‘Mir’

Milan Halousek – Orbitální stanice, vesmírné laboratoře (8.4.2020)

Pomalinku se nám krátí seznam nezveřejněných přednášek, přesto jich pořád ještě pěkných pár zbývá. A jaké téma jsme zvolili tentokrát? Jsou jimi orbitální laboratoře a vědecké stanice. Od počátku kosmonautiky vědci všech oborů snili o tom, že by chtěli svá měření a výzkum provádět na oběžné dráze. Než však bylo možno k tomuto kroku přikročit, bylo nutno při prvních letech kosmonautů zjistit, zda může člověk smysluplně pracovat na oběžné dráze ve stavu mikrogravitace. Obě hlavní kosmické velmoci, tedy Spojené Státy a Sovětský Svaz přišli na to, že člověk v tomto prostředí může fungovat, nezblázní se a dokonce může vykonávat činnost i mimo svou kosmickou loď. Jako první dopravili na oběžnou dráhu orbitální stanici Sověti. Stalo se tak v rámci programu Saljut. Psal se počátek 70. let a fakticky šlo o další nevyhlášený souboj s Američany, kteří se pomalu chystali k vypuštění své stanice Skylab. Ten však byl jen jeden, zato Saljutů zavítalo na oběžnou dráhu celkem 7. Zvlášť poslední dva je nutno zvlášť vyzdvihnout, protože díky nim se na oběžnou dráhu poprvé dostali i občané jiných států než SSSR či USA. Na program Saljut navázala první modulární stanice světa, kterou byl Mir. Dá se říct, že na těchto stanicích se naučili Sověti/Rusové dlouhodobě pobývat na oběžné dráze a počátkem 90. let začali tyto zkušenosti předávat i Američanům. Již tehdy však začal vznikat program Mezinárodní vesmírné stanice ISS, která již nad našimi hlavami krouží od roku 1998. O orbitálních stanicích nám povypráví pan Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti. Přednáška samotná pak pochází z cyklu V kůži astronauta.

Antonín Vítek – Raketoplány odcházejí (20.04.2010)

V poslední přednášce si opět představíme americké raketoplány. Sáhneme přitom opět do fondu záznamů přednášek Hvězdárny a planetária v Brně. Průvodcem dnešního vyprávění nám bude dlouholetý popularizátor astronomie, pan Mgr. Antonín Vítek CSc. Psal se duben roku 2010 a raketoplány pomalu a nezadržitelně mířily do důchodu. Pan magistr se však místo povídání o neradostných vyhlídkách americké kosmonautiky rozhodl připomenout nám podrobnou historii těchto úžasných kosmických strojů. Od jejich počátku, které lze jednoznačně vystopovat do roku 1968, do doby, kdy se program Apollo teprve chystal na svůj vrcholný okamžik, který nastal v roce 1969 při přistání modulu Eagle v měsíčním moři klidu. Oficiálně pak byl zahájen v roce 1972. Pak se však ještě stále vylaďovala samotná konstrukce. První start se uskutečnil v dubnu roku 1981 a od té doby tyto znovupoužitelné stroje dokázaly neuvěřitelné skutky. Vypouštěly na oběžné dráze meziplanetární sondy a telekomunikační družice. Jejich posádka prováděla na palubě řadu vědeckých pokusů, pomáhaly stavět a vyměňovat posádky ruské orbitální stanice Mir. Jejich velký okamžik, kdy začaly být beze zbytku využívány, však nastal až v roce 1998, kdy zahájily výstavbu Mezinárodní vesmírné stanice ISS. Více než třicetiletá historie pak byla zakončena v červenci roku 2011, když poslední raketoplán Atlantis přistál na runway v Kennedyho vesmírném středisku.

Tomáš Přibyl – Kotrmelce vesmírné spolupráce (21.5.2014)

Dnes budeme opět pokračovat v nastoleném tématu, kterými jsou kosmické stanice. Pro tento den sáhneme k již osvědčenému přednášejícímu, kterým je člen redakce serveru kosmonautix, pan Ing. Tomáš Přibyl, kurátor letectví a kosmonautiky Technického muzea v Brně. V současnosti nám krouží nad hlavami každý Mezinárodní vesmírná stanice, která je společným dílem pěti velkých kosmických agentur, americké NASA, ruského Roskosmosu, japonské JAXA, evropské ESA a kanadské CSA. Kde však začíná její příběh? Na počátku 90. let to není, kořeny a počátky spolupráce Sovětského svazu a USA sahají hlouběji do minulosti, do období počátku let 70., do doby, kdy Američané létali na Měsíc pomocí raket Saturn V a Sověti se snažili o totéž prostřednictvím své superrakety N-1. Prvním ovocem mezinárodní spolupráce obou velmocí se pak v roce 1975 stal společný let Apollo-Sojuz. Jejich vzájemná láska či neláska pokračovala pak počátkem 90. let, kdy byly již uzavírány mezinárodní dohody. Prvním ovocem se pak staly návštěvy amerických raketoplánů na stanici MIR, aby pak koncem roku 1998 byla zahájena stavba ISS.

Vít Straka – Mezinárodní vesmírná stanice – čím dál otevřenější brána do vesmíru (21.11.2013)

Rád bych vás dnešní přednáškou přivítal v novém roce 2021. Tento týden jsem se rozhodl věnovat kosmickým stanicím, které v minulosti kroužily, či stále krouží okolo naší Země na oběžné dráze. Naše přednáška se bude zabývat postupně všemi kosmickými stanicemi obou největších kosmických velmocí, tedy stanicemi Saljut 1-7 či Mirem, tak americkým Skylabem, které kroužily na oběžné dráze v letech 1971-2001. Když však došlo k ukončení vzájemného soupeření USA a SSSR počátkem 90. let, rozhodli se oba aktéři místo vzájemného soutěžení pro spolupráci, jejímž výsledkem se stala Mezinárodní vesmírná stanice, ISS. Její výstavba byla zahájena v roce 1998, kdy byl na oběžnou dráhu vynesen modul Zarja a o několik týdnů později ji navštívil americký raketoplán a připojil k ní modul Unity. Budování stanice bylo dokončeno v roce 2011. Celkem se na stavbě podílelo 37 letů raketoplánů a 4 další starty obstaraly rakety Proton (2) a Sojuz (2). Stanice má po svém dokončení rozměry 74 X 108 metrů, vnitřní přetlakový objem téměř 1000 metrů kubických a hmotnost přes 400 tun. Na stanici se během uplynulých 22 let vystřídalo množství astronautů z řady zemí, které na ní provedli řadu vědeckých experimentů. Stanici ISS nám ve své přednášce představí Vít Straka, člen astronautické sekce České astronomické společnosti.

Ivan Bella – o svojej misii (23.05.2019) První slovenský kosmonaut popisuje přípravu na kosmický let a pak cestu do vesmíru z kosmodromu Bajkonur

Přelom září a října jsme se v našem pravidelném seriálu rozhodli věnovat kosmonautům. V pondělí jsme si představili prvního československého kosmonauta a dnes bych Vás rád seznámil s prvním kosmonautem Slovenské Republiky. Dnešní vyprávění považuji za poměrně unikátní, plukovník Ing. Ivan Bella zde dosti podrobně popisuje, jak probíhala příprava na jeho vesmírnou cestu, cesta samotná a nezapomene samozřejmě zmínit i svůj pobyt na orbitální dráze. O všem hovoří detailně a když je potřeba, nezaváhá použít i ruce či okolní předměty. Ing. Ivan Bella se narodil v roce 1964 v Dolné Lehotě. Mezi léty 1979-83 navštěvoval gymnázium v Banské Bystrici a poté až do roku 1987 studoval na Vysoké vojenské škole v Košicích. Od roku 1983 je pilotem, později se stal i pilotem stíhacích letadel. Létal na strojích Mig-21 a Su-22. Od roku 1993 sloužil na 33. letecké základně stíhacích a bombardovacích letadel v Malackách. V roce 1997 bylo oznámeno, že Slovensko odepíše 20 milionů dolarů ruského dluhu za osmidenní pobyt svého občana na kosmické stanici Mir. Byl zahájen velký výběr potenciálních kandidátů a v únoru 1998 dorazilo do Moskvy kvarteto vojenských pilotů ve složení Michal Fulier, Ivan Bella, Miroslav Grošaft a Martin Babjak. Z těchto čtyř kandidátů se do nejužšího výběru dostali dva Michal Fulier a Ivan Bella. který se nakonec stal tím, kdo zavítá na několik dní na orbitální stanici Mir. Do vesmíru se vypravil 20. února 1999 na palubě lodi Sojuz TM-29 spolu se svým velitelem Viktorem Afanasjevem a  Jean-Pierre Haignerém. Stal se tak celkově 385. člověkem, který se dostal do vesmíru. Strávil v něm necelých 8 dní. V dalších letech pracoval jako vojenský přidělenec na velvyslanectví Slovenska v Moskvě a později v Kyjevě. Je po něm pojmenovaná planetka (22901) Ivanbella.