S výškou jak známo řídne atmosféra a už horolezci mají problém dýchat, pokud se vydávají na vyšší kopec. Podobný problém měli i piloti stíhaček a bombardérů za druhé světové války, když jejich letouny začali létat ve vyšších výškách. Na základě těchto zkušeností začali nejprve posádky těchto letadel dostávat na palubu kyslíkové přístroje a později, když nastala éra proudových letadel, tak začali být vybavováni přetlakovými oděvy. S nástupem kosmonautiky však začal i přechod k oděvům, které umožnili udržovat člověka na živu i v prostředí, kde je už ze všech praktických pohledů vzduchoprázdno. Ze začátku oděvy kosmonautů pochopitelně vycházely z obleků, které využívají vojenští piloti, ale bylo nutno zajít dál. Kosmické skafandry se prakticky dělí na dvě skupiny. Tou první jsou skafandry lehké, které slouží hlavně pro start a přistání a jejich účelem je umožnit kosmonautovi přežít v okamžiku, kdyby na palubě jeho kosmické lodi došlo ke ztrátě tlaku. Druhou skupinou jsou takzvaně těžké skafandry, které jsou určeny pro práci ve volném prostoru. Podskupinou těchto oděvů byly pak ty, které používala americká NASA při výstupech na Měsíci. Musely umožnit astronautům pracovat, zároveň však nesměly být příliš hmotné, protože se přeci jen používaly v prostředí, kde je sice výrazně nižší gravitace než na Zemi, ale není zde gravitace nulová. O kosmických skafandrech nám povypráví známý popularizátor kosmonautiky Milan Halousek, pracovník České kosmické kanceláře.